-
Báseň pro Dášu od Mariana
Když brzy rano vstáváš, své náladě hned máváš.Zajdeš brzy do lesa, kde vzkvétá tvoje noblesa. Nasbíráš si borůvky, ty malé modré potvůrky,po ceste domů, možná se trochu zmáčíš, však už přece do domu kráčíš,déšť je jako sladké pohlazení.Však není to jako omlazení, doma poté oschneš, tak si rychle pospěš. Lidé na tě čekají a na strýmu te hledají, na čajíček není čas.Tak rychle nalaď hlas, prstíčkem to honem zapni a černý svetr si napni.Komentáře létají, nikdo se s ničím netají, nezapomeň na radu na závěr a vyfoť láhve uzávěr – Toď je úkol týdne. Kdopak ti to nabídne. To je konec strýmu, tak ať nechytneš rýmu. Marian Pelichovský – nadšený…
-
Jak si jedno království vyřešilo problém.
Lidé žili v jednom dalekém království. A zvláštní bylo, že tam nežili jenom lidé, ale i zvířata. Ale byla jiná, než jak je známe dneska. Náš příběh je o jednom vodním zvířeti. Spalo v jezírku v jeskyni, bylo celé pokryté šupinami a tělo mělo obrovské. Něco ve tvaru žáby, ryby a hada. Lidé mu říkali drak. Drak se v jezírku pohyboval sebejistě. Proplouval pomocí ploutví, co vypadaly jako křídla. A když vylezl na souši, mával jimi vzduchem, aby si pomohl s přesunem těžkého těla a odlehčil tak svým dvěma nohám. Víc jich neměl. Co ale na souši uměl dobře, to bylo otevřít tlamu a vychrlit oheň. Někdy si tak ve…
-
Fascinují mě jeskyně
Bylo to tak vždycky. Měla jsem pocit, že tam patřím. Jen mi vadilo obrovské množství lidí, které neudrželo to, co je v jeskyni tak zřejmé. Ticho. Měla jsem možnost zkusit, jaké to je, zalézt si do nějaké úzké chodby, co neměla už pokračování. Čelovkou jsem svítila na podrápanou hlínu, zřejmě od kopání nadšených jeskyňářů. Vytrvale zkouší, zda se ještě někam prokopou. Myslela jsem si, že musí existovat nějaká jeskyně, co mi bude povědomá. Že poznám, že jsem tu třeba už byla v nějaké dávné minulosti. Nepoznávám ji. Ale ten pocit ano. Je tu tma, vlhko. Ticho. Jen nějaký pleskanec nebo mlasknutí od dopadající kapky. Všude je zvláštní hlína, co voní…
-
Zemité barvy jsou hladivé
Zemité barvy jsou hladivé. V nich se dobře čeká. Na někoho, s kým si budu povídat o barvách života a nebo o černobílé pravdě.
-
Jsem cáklá a vím to
Ano, vím to a smířila jsem se s tím. Jsem cáklá. Ať dělám, co dělám, stejně se můj rozhovor obvykle otočí i kolem svítidel. Svítidla byla vždycky u mě středem pozornosti, velmi si jich všímám úplně všude. Je to deformace. V televizi a filmech pozoruji, jak si s tím poradili v interiéru. Obvykle to hodnotím velmi nahlas, a to úplně nesouvisí s dějem pořadu nebo jeho zápletkou. V tu chvíli působím jako rušivý element. Když se mi něco moc líbí, mám potřebu si to zakreslit a produmat. Opět v tu chvíli film vůbec nesleduji a případné dotazy k němu neslyším. Já už to dávno kombinuji s kobercem, obrazem, dalšími barvami.…
-
Květen je psaný tužkou
Proč je pro mě tak zajímavý osmý květen.
-
To se tak stává
Něco za něco. Mělo by to tak fungovat. To se tak stává.
-
Šroubovák je kámoš
Proč píšu tento blog. Co mě k tomu vede.
-
Chci umět fotit černobíle
Chtěla jsem se naučit fotit. Ale chtění nestačí. Co jsem tedy dělala a kdy začala?
-
Čekala jsem
Kolikrát se mi to už stalo. Měla jsem nápad. Přišel jako z čistého nebe. Mazlila jsem se s ním a on v hlavě bobtnal. A pak jsem se rozhodla, že ho zrealizuji. A ejhle. Nebylo to snadné. Zjistila jsem, kolik mi toho chybí. Nejsem vůbec připravená. Nechápu, kde jsem v sobě vzala tu troufalost něco takového dělat. A tak se nápad odložil “na později”. Vlastně se tak jenom hromadily nápady. Realizace byly značně pomalé. Většinou vždycky něco jiného mělo tu správnou momentální důležitost. Až se to stalo stereotypem. Čekala jsem stále na nějakou změnu, že se něco stane samo. A nestalo se nic. Ale dnes vidím kolem sebe tu hromadu…
