Bylo to tak vždycky. Měla jsem pocit, že tam patřím. Jen mi vadilo obrovské množství lidí, které neudrželo to, co je v jeskyni tak zřejmé. Ticho. Měla jsem možnost zkusit, jaké to je, zalézt si do nějaké úzké chodby, co neměla už pokračování. Čelovkou jsem svítila na podrápanou hlínu, zřejmě od kopání nadšených jeskyňářů. Vytrvale zkouší, zda se ještě někam prokopou. Myslela jsem si, že musí existovat nějaká jeskyně, co mi bude povědomá. Že poznám, že jsem tu třeba už byla v nějaké dávné minulosti. Nepoznávám ji. Ale ten pocit ano. Je tu tma, vlhko. Ticho. Jen nějaký pleskanec nebo mlasknutí od dopadající kapky. Všude je zvláštní hlína, co voní…