Příběhy staré lampičky

Autor: Petr Zajíček

Úvod

V jednom malém městečku na severu Evropy žil chlapec jménem Tom. Byl velmi zvídavý, rád četl staré pohádky a příběhy a vždy, když šel na procházku starými ulicemi nebo jel s rodiči na výlet, bedlivě a se zaujetím pozoroval vše okolo. Když mu bylo dvanáct, vzal ho tatínek k místnímu starožitníkovi. Starý pán s kulatými brýlemi se s Tomovým tatínkem dobře znal. Schovával pro něj staré zajímavé listiny, mapy, grafické listy a další archiválie. Tomův táta by totiž historik a takové vzácné dokumenty schraňoval, studoval a publikoval.

Byl už podvečer, když vstoupili do krásného starého obchodu se skleněnou výlohou a oba pozdravili. Zacinkal zvoneček a pan starožitník přišel k pultu. Tom byl velmi opatrný na cizí věci, tak mu táta ani nemusel připomínat, že se musí pohybovat ve starožitnictví velmi obezřetně a opatrně. Zato si mohl chlapec nerušeně prohlížet nádherné staré věci. Obrazy, nábytek, sošky, hodiny, lustry a lampy, knihy, mince a mnohé další nesmírně vzácné a krásné předměty. Zatímco Tomův táta s velkou lupou detailně studoval zašlé tisky na vetchém pergamenu, chlapec si prohlížel věc za věcí. Zastavil se u malé stolní mosazné lampy se zeleným stínidlem. Dlouze ji pohledem zkoumal. Několik minut. Jako by ho ta krásná lampička oslovila, jako by s ním hovořila… Úplně ztratil pojem o čase. Z rozjímání ho vyrušil tátův hlas.

„Tome už půjdeme.“

„Ano tati…“ a stál pořád u lampy

„Líbí se ti ta lampa?“ zeptal se vlídným hlasem pan starožitník.

„Ano, líbí, moc… To je bankéřka že?“ vzpomněl si Tom, že podobnou lampu viděl v jednom starém reklamním magazínu.

„Správně chlapče a moc krásně svítí“ řekl starý pán; vzal ji, položil na poličku, zapojil a rozsvítil. Zelené stínidlo se tak nádherně rozzářilo, že to chlapci vzalo dech.

„Jéé, ta je krásná…“

„To ano“ usmál se jeho táta a dodal, že jistě musí býti hodně drahá. Je to přeci jen krásně zachovalý exemplář.

„Není tolik drahá“ řekl pan starožitník. „Já ji dám k sobě dozadu a kdyby si ji Tom přál a zasloužil, bude tu pro něj nachystaná.“

„To jste moc hodný“ řekl Tomův táta, rozloučili se a vyšli do starých křivolakých uliček městečka osvětleného krásnými starými litinovými lampami.

Další dny chlapec stále myslel na tu krásnou zelenou bankéřku. Doma vzorně pomáhal, o učení se rodiče starat vůbec nemuseli. Hoch měl sám velký zájem na tom hodně věcí umět a znát. Některé předměty ho tolik nebavily, jako třeba matematika, ale věděl, že řadu věcí z ní bude v životě potřebovat.

Jednoho listopadového dne se vracel ze školy z odpolední výuky. Bylo už přítmí. V tom uviděl postavu starého muže, jak bezvládně leží na chodníku. Přistoupil k němu, ale muž se nehýbal. V okolí nikdo nebyl, a tak se rychle rozběhl domů. Utíkal, co mu síly stačily…

„Tati, tati, na křižovatce u sochy leží muž a nehýbe se“

„Možná opilec, ale mohl by prochladnout“ řekl Tomův otec a rychle volal starožitným telefonem záchranku. Přijeli za 10 minut, v okamžiku, kdy tam Tom s tátou přibíhali.

„Vy jste volal?“ ptal se záchranář.

„Ano prosím.“

„Je to infarkt, ale zvládne to. Bylo to na poslední chvíli. Zachránil jste mu život…“

„Ani ne tak já, jako tady Tom, sám málem zkolaboval, když mi to přiběhl říct“

„Chlapče, ty jsi hrdina“ řekl lékař a po naložení muže kvapně odjeli do nemocnice.

Tom s tátou šli domů a nic neříkali. Když přišli domů, řekli mamince, co se stalo.

„Jsem na tebe hrdý chlapče… Pokud máš nějaké přání, splním ti ho. Vím, že si nebudeš přát koupit třeba celé muzeum Lega.“

„Ne ne tati, já mám jedno jediné přání. Já bych si moc přál tu starou bankovní lampu. Pán říkal, že snad není ani moc drahá“

Táta pokýval hlavou… „ano opravdu ji má za velmi dobrou cenu… Tedy tvé přání je předem splněno. Zítra pro ni půjdeme“

Chlapcova duše se zalila příjemným teplem. Stejně příjemným, jako zelené světlo rozsvícené staré lampičky.

PŘÍBĚH PRVNÍ – ÚLOVEK

Druhý den v podvečer zašel Tom s tatínkem k panu starožitníkovi. Tomu samozřejmě neutekla zpráva o muži, na jehož záchraně života měl hlavní podíl Tom. Když přišli pro lampu, pan starožitník ji vzal, krásně zabalil a předal chlapci.

„Vyrovnáme se později“ řekl Tomovu tátovi, „Myslím, že si oba zasloužíte uznání. Neobávejte se, že byste mi zůstal něco dlužen, mám už příslib zásilky unikátních archiválií ze 17. století, takže peníze pošetřete, protože je budete potřebovat“, řekl s úsměvem.

Rozloučili se a šli domů. Táta hned Tomovi účelně nainstaloval krásnou lampu na chlapcův psací stůl a rozsvítili ji. Byla krásná a Tom měl opravdu velkou radost. To byl snad ten nejkrásnější dárek, který kdy dostal.

„Tak co, líbí“

„Líbí a moc. Děkuji tati.“

„Budeš si číst?“

„Asi ano, po večeři“

Maminka nachystala výbornou večeři, pak si Tom popřál s rodiči dobrou noc a šel do pokoje. Rozsvítil lampu a upřeně se na ni díval. Je tak krásná, tak příjemná… Vytáhl z knihovny starou encyklopedii a sedl k psacímu stolu. Prolistoval pár stran, ale byl zvláštním způsobem nesvůj. Díval se na rozzářené zelené stínidlo lampy. Pak, bezmyšlenkovitě vytáhl ze šuplíku prázdný starý sešit s linkami a ze stojanu pero. Najednou měl nutkání psát… Začal ho napadat příběh. Opět se podíval do světla lampy. Měl vnitřní pocit, jako by mu lampa trochu napovídala, co má psát. Podíval se ke stropu, pak na lampu a napsal první větu.

V odlehlém Norském fjordu za polárním kruhem žil rybář. Byl to samotář, měl domek blízko moře a poměrně daleko od ostatních domů nevelké osady. K moři chodil lovit hodně brzy ráno. Měl rád klid, šum jemného pohybu moře, kvílení racků, ranní opar nad hladinou a postupně přibývající světlo. Když už se rozednilo, šel se svými úlovky domů. Jednoho brzkého rána opět vyrazil k pobřeží fjordu. Připravil sítě, rozestavil udice, pohodlně se usadil na dřevěný špalek s opěradlem a rozjímal. Dlouho se nic nedělo, v tuto dobu měl už pokaždé půl kbelíku ryb, ale teď stále nic. Když začalo svítat a v kýblu nebyla jediná ryba, bylo to divné. Rybář zároveň cítil zvláštní atmosféru. A moře mělo barvu, kterou neznal. Takový divný odstín modrofialové. To moře bylo tajemné, jako by něco ukrývalo.

Znejistěl. Vstal a otřepala ho zima. Rozhlédl se… Jako by se ocitl v jiném světě. Rozhodl se, že sbalí věci a půjde domů. Najednou se udice pohnula. Přeci něco. Když ji chytl, pořádně to s ním zacloumalo. Musela být velká. Vzal síť a zkušenými pohyby se ji snažil ulovit. Přesto to nebylo jednoduché. Co je tohle za rybu? Najednou plácnutí ve vodě a velká ryba letěla vzduchem na mělčinu. Přišel k ní. Takovou rybu v životě neviděl, a to měl nastudované druhy, které ani v těchto vodách vůbec nežijí. Měla kolem těla jakoby umělý krunýř. Rozhodl se, že ji brát nebude. Chtěl ji ale zvěčnit a zjistit, co to je. Sice měl stařičký deskový fotoaparát, ale nefunkční, proto rychle zaběhl domů pro skicák a tužku. Když doběhl zpět, ryba tam ještě byla, ale mrskáním se snažila dostat do hlubší vody. Rybář uměl docela dobře kreslit, a tak během dvou tří minut stihl udělat skicu. Pak přišla vlna a ryba neuvěřitelnou rychlostí odplula. Rybář sbalil věci a šel domů…

Několik dnů rybář přemýšlel a odpočíval. Neměl rád společnost, přesto věděl, že bude muset mezi lidi, mezi hodně lidí. Až do přírodovědného institutu v Oslo. Když se konečně odhodlal, jeden ze sousedů jej odvezl autem na autobus. Tím se dostal do města Mo I Rana a odtud nočním rychlíkem do hlavního města Norska.

Když našel v institutu zoologické oddělení, poslali jej za ichtyologem. Tomu se skica příliš nezdála, navíc rybář nebyl příliš sdílný na delší povídaní o podrobnostech úlovku. Zoologovi se stále něco nezdálo. Prolistoval pár knih, ale nedokázal rybu na náčtrtku determinovat. Dle něj taková ryba nikde na zemi nežije. Když už rybář s nepořízenou odcházel z pracovny, ichtyolog jej zastavil a poradil, aby zašel do 3. podlaží. Na lísteček napsal jméno profesora a dal jej rybáři.

Rybář přišel na určené místo, kde byla velká prosklená stěna s dveřmi a velký nápis PALEONTOGIE. Když se potkal s profesorem, jehož jméno bylo na lístečku, předal mu skicu a ptal se, co to je za rybu. Profesor zajásal:

„To je ale krásný exemplář! Jeto pancířnatec, tak zvaná pancířnatá ryba. Žila v prvohorách, v devonu, tento druh vyhynul před 365 miliony let.“ Profesorovi úplně svítily oči.

„Našel jste zkamenělinu? Vypadá opravdu takto? Tak to bude snad nejzachovalejší fosilie tohoto druhu na světě. Máme obrovský zájem, zaplatíme vám za ten nález půl milionu….“