Fascinují mě jeskyně

Bylo to tak vždycky. Měla jsem pocit, že tam patřím. Jen mi vadilo obrovské množství lidí, které neudrželo to, co je v jeskyni tak zřejmé. Ticho.

Měla jsem možnost zkusit, jaké to je, zalézt si do nějaké úzké chodby, co neměla už pokračování. Čelovkou jsem svítila na podrápanou hlínu, zřejmě od kopání nadšených jeskyňářů. Vytrvale zkouší, zda se ještě někam prokopou.

Myslela jsem si, že musí existovat nějaká jeskyně, co mi bude povědomá. Že poznám, že jsem tu třeba už byla v nějaké dávné minulosti. Nepoznávám ji. Ale ten pocit ano.

Je tu tma, vlhko. Ticho. Jen nějaký pleskanec nebo mlasknutí od dopadající kapky. Všude je zvláštní hlína, co voní jako podzim. Zvláštní pach, který miluju. Nedusí. Je tak zemitý. Ta barva hlíny a kamenů je různá. To podle toho, zda na ni dopadá z výšky kapka nebo ne.

Malé vymyté mističky v hlíně jsou naplněny malými drobnými kamínky. Všechny jsou s obroušenými hranami. To síla vody dokázala všechno změnit. Ne ze dne na den. Trvá to tisíce let.

Rozpuštěný vápník v nasyceném roztoku vody neustále kape na to samé místo. A pak se zde vykape bílý kruh, kde se usazuje a tvaruje objekt. Krápník. Nahoře a dole. Je jich v jeskyních statisíce. A je na nich zvláštní to, že ty ulomené ze stropu, co vypadají jako brčka, jsou průsvitné a cinkají. Prý je to jeden krystal v trubičkovém tvaru. Proto může vydávat zvuk.

V jeskyni je jiný svět. Čas tu plyne jinak. Všechno reálné a důležité zůstane venku. Tady panuje úplně jiný běh života, jiný řád. Je cítit, jak se čas zastavil. Jak pomalý je to svět. Kámen, hlína, voda, útvary, co se nezmění během jednoho lidského života. Nikde jsem se necítila tak bezpečně jako tady. Je to anorganické království. Surové a křehké. A střeží ho průvodci tmou.