Květen je psaný tužkou

Každý rok je to stejné. 8.5. si čtu v dopise od mého dědy. Byl nasazený na práci v Německu, popisuje v dopisech, jak je bombardovali. Dopisuje si se svou sestrou.

Říkám si, zda z dnešní doby dokážeme jejich starosti a život vůbec posoudit. Je to tak daleko a přitom tak blízko.

Chystám se do archivu v Kutné Hoře. Po válce fungovala čokoládovna Lidka a děda tam byl ředitel. Chci se podívat, zda najdu jeho zápisky a písmo. Byla to tenkrát těžká a pohnutá doba, čokoládovna byla znárodněna. Možná nenajdu úplně pěkné věci. Ale to je život. Kdo to posoudí. Z dnešního úhlu pohledu.

Dneska je čokoládovna Lidka znovu v provozu a má i svoje muzeum. Ale nemají v něm údaje a archiválie z doby pokroku a socialismu. Proto zkusím ten archiv.

Po dědovi zůstal fotoaparát značky Flexaret, můj táta ho má schovaný jako památku na svého tátu, který mu odešel tak brzy. Říkám si, že podvědomě toužím na to fotit už hodně dlouho. Vždycky jsem ho našla ve skříni mezi svetry, nenápadně rozdělala a koukala do hledáčku. A zase jsem ho sbalila a uklidila do té kožené taštičky. Nějak mě fascinoval.

Teď jsem ve fázi, že fotím už i sama. Mám svůj. Nevýhoda je, že nevím, jak to focení dopadlo. A jsem pěkně napnutá, protože se můj první samostatný film teprve vyvolává. Výsledek se dozvím tak do dvou týdnů.

Zavedu si notýsek, kde si budu zapisovat hodnoty a stav světla u foceného objektu. Protože to určitě zapomenu, jak to bylo. Jaké hodnoty jsem nastavila. Abych měla srovnání.

Třeba po mě taky zůstane Flexaret a ten notýsek. Kdo ví, kdo si na mě vzpomene. A kdo bude pátrat, jak se co odehrávalo a proč.